DAISY MRÁZKOVÁ

 

 

 

 

 

Email:

marek@letohrad.cz  

Kontaktní adresa:

Mgr. Josef Marek

Na kopečku 145

561 51  Letohrad

tel.: +420 603 879 188

 

 

 

Daisy Mrázková, autorka překrásných knih pro děti vydala ve spolupráci s nakladatelství Grantis Ústí nad Orlicí po delší době dvě ze svých dílek: „Chlapeček a dálka“ a „Auto z pralesa“. Sama říká, že píše pro děti, ale její knížky s poetikou všedního dne jsou i pro dospělé. My sami žasneme nad jejich krásou teprve teď, kdy je čteme svým dětem.

A o čem je ta krása?

O tom, že není radno vydávat se za něco, co nejsem (Žirafy), jak člověk pozapomněl na přírodu (Auto z pralesa), o svobodě (Velká procházka malého plšíka, Hloupý lev), o tom, že obyčejné věci bývají zlatem ceněné (Chaloupka ze zlata)…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

CHLAPEČEK A DÁLKA, vydal Grantis Ústí nad Orlicí 2002:
citace:

- Haló, Dálko, zavolal.
Dálka se usmála. Byla ráda, že si jí někdo všímá. (Většinou si Dálky nikdo nevšímá.)
- Haló, Dálko, jak se máš?
To je roztomilé dítě, pomyslila si Dálka.
Chlapeček tiše stál a díval se.
Dálka přišla blíž.
- Poslyš, chlapečku, já bych tě na chvíli vzala!
Chlapeček zakýval a vztáhl ruce.
A Dálka ho vzala a nesla ho vysoko nad zemí.
Chlapeček pištěl radostí.
- Ukážu ti kouzla větší než máš tady, řekla Dálka a nesla ho daleko na sever, až na vysoké ledovce. Byly to skály a jeskyně a obrovské rampouchy a všecko z průzračného zeleného ledu.
- Tak co? řekla Dálka.
- Moc krásné, řekl chlapeček. - Nikdy jsem neviděl takové rampouchy. Jsou to skvostné rampouchy. Ale rampouchy na mém potůčku jsou jaksi... eee... jaksi PŘÍJEMNĚJŠÍ!...
A tu ho Dálka popadla a vynesla ho oblohou vysoko, daleko, až na Střechu Světa. Bylo tam sněhu, celé pláně sněhu, a slunce svítilo.
- Senzační, řekl chlapeček. - Tolik sněhu jsem ještě neviděl. Ale sníh u mé chaloupky je nějak... nějak tak... víš... je nějaký takový MILEJŠÍ.
Dálka neřekla nic a letěla s ním zase až na Severní Pól. A tam se ježila dlouhatánská hustá jinovatka a všecko bylo jako skleněný jinovatkový les.
- Ó, řekl chlapeček.
- No tak, co říkáš? řekla Dálka. - Je to krásná jinovatka?
- Strašně krásná, řekl chlapeček. - Úžasná. Ale já mám radši jinovatku z našeho lesa. Protože je... e... je to MOJE jinovatka, víš? A teď mne dej zase zpátky do chaloupky.
- Tak, a pročpak?
- Musím ještě štípat dříví, abych měl na ráno.
Dálka byla trochu zklamaná, že chlapeček nezapomněl na dříví, ale přece letěla a dala ho zase zpátky vedle chaloupky. A chlapeček se s ní loučil a děkoval jí a řekl: - Nechoď daleko, prosím tě, Dálko, chtěl bych tě mít pořád blízko sebe.
- Budu jen tady za lesem, řekla Dálka.
A zamávali si na dobrou noc a šli oba spokojeně spát. Chlapeček se ještě podíval oknem, jestli opravdu Dálka nešla daleko, a opravdu ji viděl uléhat za lesem jako bílou mlhu. Byl rád, že má tak vznešenou přítelkyni, a těšil se už zase na druhý den.
A od té doby byl ve své chaloupce mnohem šťastnější, protože Dálky a malé chaloupky, to patří k sobě. Dálky bez malých chaloupek by byly smutné, a malé chaloupky bez Dálek by byly také smutné.

 

Auto z pralesa, vydal Grantis s.r.o. Ústí n.Orlicí 2002

- II.vydání, 80 stran, pro čtenáře od 7 let

Citace:

"Auto z pralesa

 

Bylo jedno město velice krásné, velice nové, velice skleněné, velice železobetonové.

A domy byly vysoké a bílé jako kostky cukru.

A všecko bylo z umělé hmoty a omývatelné a každý měl silonové ponožky a fotoaparát, a každý měl skútr a tranzistor, a každý měl auto a ledničku a televizor. Měli tolik práce… Starali se o Věci. Všichni od rána do večera pracovali, aby měli dost Věcí.

 

A jednou se stalo, co se nemělo stát.

Městem projíždělo nákladní auto, asi bylo zdaleka, odněkud z pralesa, a na tom autě byly naložené předlouhé a přeširoké mohutné kmeny poražených stromů… Musely to být staré stromy, sice by nebyly narostly do takové délky a šířky… A na těch kmenech, jak tak ležely spoutané řetězem jako svazek obrovitých prutů, byla tlustá kůra, voňavá, rezavá, rozpraskaná… A z té kůry visely šedomodré lišejníky jako dlouhé vousy, a kdo tu kůru viděl, musel si vzpomenout na vysoké kopce a hluboké lesy a vítr s sněhové  bouřky a vánice, a musel si vzpomenout na poupátka skrytě pučící na jaře, a musel myslet na malá zelená místa mezi mechem a kapradím a na vyprahlé, sluncem horké růžové jehličí…

A možná že v té kůře ještě seděli lesní broučkové a můrky, ano, to je možné, ba jisté… Seděli tam a vezli se městem a jejich křehounká barevná křídla byla složena na různý způsob.

 

A jak tak to auto tím městem projíždělo, lidé viděli, co se na něm veze, dívali se a zapomínali na tranzistory a skútry a grily a mixéry a gramorádia a magnetofony, zapomínali na to všecko a vzpomněli si na bzučení modré vážky a na vůni pryskyřice a na otisky srnčích kopýtek a na záření rosy a na střízlíčka, který se tiše proletuje v křoví.

A otáčeli se za autem a šli pomalounku za ním jako přičarovaní, a šli a utíkali, všichni utíkali za autem, až utekli z města, utekli z města ven, poztráceli své taštičky ze silonu, povyzouvali opánky z pěnové gumy, utekli do lesů k zeleným můrkám a k malým čirým studánkám a k modrým hořcům a tajemným plavuním.

A udělali si ohníčky,

nalámali suché větve a udělali ohníčky,

malé řežavé ohně,

ze kterých stoupal bílý kouř do tmy,

a všecko bylo jejich,

oheň a vzduch a hvězdy a tma,

a ticho a hlína a rosa a písek,

a vítr a slunce a listí a kouř,

všecko to bylo zase jejich."

 

Haló Jácíčku, vydal Grantis s.r.o. Ústí n.Orlicí 2005

- I.vydání, pro čtenáře od 7 let

Citace z knihy: Haló, Jácíčku:

Tajné heslo

Veverka seděla ráno na své borovici a přála si, aby přišel Jácíček. Neměla co dělat. Neměla vůbec co dělat. Dívala se na větev, větev byla nezajímavá. Dívala se na oblohu, obloha byla šedivá a po ní se táhly nanicovaté světlé mraky. Dívala se na jehličí, bylo všechno stejné. Na každé jehličce byla stejná kapka rosy a vždycky stejně spadla, když Veverka zatřásla větvičkou. Dívala se na šišky. Šišky byly hrozné. Dívala se na vzdálené lesy. Byly modročerné, ale ne dost modročerné, aby se potěšilo smutné zvířátko. A tak seděla Veverka na své nezajímavé větvi pod tou nezajímavou oblohou a velice si přála, aby přišel Jácíček.
A vtom Jácíček přišel.
"Haló, Veverko," zavolal.
A Veverka jako blesk už se míhala po kmeni dolů. Jen si cestou stačila všimnout, že obloha i jehličí i šišky jsou najednou TAK zajímavé, jak jen mohou být. Jehličí zavonělo a rosa zazářila a vítr zblízka ovanul Veverce tváře a způsobil, že dostala velikou radost a chuť dělat něco báječného.
"Jácíčku, nevšiml sis, že se najednou svět udělal nějaký… zajímavější?"
"Kdy to začalo?"
"Teď, před chvilkou, jak jsi řekl HALÓ."
"To je pravda," řekl zajíček. "Ano, skutečně, máš pravdu, všiml jsem si. Jak jsem řekl HALÓ a viděl jsem, že běžíš dolů, udělal se svět zajímavější. Čím to?"
Přemýšleli.
"Třeba je to tím HALÓ," řekla Veverka.
"Musí to být jedině tím HALÓ," řekl Jácíček. "Třeba je to takové tajné heslo. Pojď, vyzkoušíme to." ….

Neplač muchomůrko, vydal Grantis s.r.o. Ústí n.Orlicí 2005

- I.vydání, pro čtenáře od 7 let

Citace z knihy: Neplač, muchomůrko:

Pěnice, Která Má Ostrov

Vzduch byl voňavý, slunce pálilo, les vedl své nekonečné řeči a potůček se hrnul čiperně jako vždycky. Voda v něm byla stříbrná a kamínky zlaté a Kateřina seděla na kamenu a máčela si ruce.
Malá šedá pěnice si sedla na vrcholek staré jedle a začala horlivě procvičovat své průzračné trylkování. Uměla to skvěle. Jak by ne! Byla to pěnice Černohlávek, nejlepší ze všech pěnic.
Kateřina poslouchala a pak se k ní obrátila:
- Jak to, že pořád tak krásně zpíváš?
- Ach, řekla pěnice, - zpívám, protože mě to baví.
- Ano, to chápu, řekla holčička.
- Za druhé, zpívám, protože je tu tak hezky.
- A kdyby tu nebylo tak hezky, tak bys nezpívala?
- Ne.
- A co bys dělala?
- Odletěla bych jinam.
- A co kdyby nikde nebylo hezky?
- Tak bych umřela.
- Copak umřít je tak jednoduché?
- Velice jednoduché, pravila pěnice.
Kateřina zatím uplácala v potoce ostrůvek z kamení a písku a nasázela na něm trochu kapradí.
- A za třetí? zeptala se.
- Za třetí zpívám pro lidi.
Kateřina udělala na ostrůvku domeček z plochých kaménků.
- A já jsem tě prve slyšela, řekla.
- Však to taky byla písnička pro tebe!
- Jenom pro mne?
- Jenom pro tebe.
- Pro nikoho jiného?
- Pro nikoho jiného.
A tu udělal Kateřina ještě ohrádku ze zelených kamenů a pak spokojeně vstala a osušila si ruce do zástěrky a řekla, víš co, pěničko, já ti tenhle ostrov DÁM!
- Ale to jsem ráda, řekla pěnice. - Skutečně, velice mě to těší. Ještě nikdy jsem neměla svůj ostrov. Je sice trochu malý na bydlení, ale mohu kolem něj lítat a mohu se na něj dívat a… myslím, že mohu o něm zpívat!
A znovu nasadila tón a přezpívala několik řádek a její zpěv byl ještě o trochu šťastnější než prve, protože ona sama byla také o trochu šťastnější než prve. Nebyla to už obyčejná pěnice, ale Pěnice, Která Má Ostrov.